Vitajte!

MINI PRIBEH=(

Slunce zapadá a barví oblohu. Město stále ještě žije svým přirozeným tepem, který se pomalu ale jistě zastavuje. Jsem na střeše jedné slavné budovy ve městě. Stojím na okraji a váhám. Váhám nad tím, jestli mám ukončit své trápení nebo žít dál s tou bolestí. Bolestí, kterou způsobil on. Přehrávám si pořád dokola tu dnešní scénu.
Byla jsem u sebe doma. Seděla jsem na pohovce a v ruce jsem držela jeho fotku. Pohladila jsem ho po tváři, letmo políbila a opatrně ji vrátila do stolku. Najednou někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře. Byl to on. Rozbušilo se mi srdce. Pozvala jsem ho dál. Začal mluvit o tom, že se dozvěděl od ostatních, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Řekl, že mě nemiluje, ale prý můžeme být přátelé. Vyhodila jsem ho z bytu. Byla jsem zoufalá. Nasedla jsem do auta a projížděla městem. Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Zajela jsem ke slavné prosklené budově. Byla hodně vysoká a já na samém dně. Zablýsklo se mi před očima a vyjela jsem až nahoru. A co dál?
Říkám si: "Jsem tu, Bože. Vezmi si mě k sobě." Sbírám odvahu ke skoku. Slyším za sebou šramot. Ohlédnu se. Je to on. Říká, ať to nedělám. Obloha se zatahuje. Najednou se mi zvrtne noha a já padám dolů. Nic nevidím, neslyším ani necítím. Otevírám oči. Sklání se nade mnou a prosí, abych neumírala. Slyším houkat sanitku. Prší. Kapky deště padají na mé tělo, vlasy i tvář. Naposledy se na něj usměju. Ptá se, proč jsem to udělala. Ráda bych odpověděla: "Bez tebe už mě nebaví žít", ale už nemám sílu. Je konec.

-------------------------------------------------------------------------------------

SMUTNULINKééé

Venku pršelo, jako už dlouho ne… ona tam stála, její normálně blonďaté vlasy vypadaly jako tmavě hnědé, její normálně veselé a zářivé oči byly teď smutné a uplakané. Tričko měla na sobě přilepené a kalhoty také. V jedné ruce držela svoji botu, druhou měla svěšenou podél těla. On stál naproti ní, hlavu měl svěšenou, ale přesto se jí díval do očí, do těch uplakaných očí. Chtěl se jí dotknout, ale nemohl. Zradila ho. Miloval jí, a ona zradila jeho city… jeho druhé já mu říkalo, ať jí odpustí, ale to první mu zas radilo že ne… neveděl co má dělat…
Ona se mu chtěla omluvit, ale nevzmohla se na půl slova. Věděla že ho zradila, jeho lásku a důvěru v ní. Dal jí všechno co mohl. Hleděli si navzájem do očí. Pořád pršelo a byla tma, nevnímali co se děje kolem nich… mluvili mezi sebou jen jejich oči. Jedny byly pořád uplakané a plné omluv a proseb, druhé byly plné zášti ale přesto zamilovanosti..
On ji nemohl odolat.I přes všechny hříchy jí miloval takovou jaká je. Nešikovná, roztomilá, zapomětlivá…. Jeho láska… jeho láska ho teď ale podvedla. Chce jí říci ty nejhnusnější slova co existujou, potřebuje na ní křičet… ale nejde mu to..
Ona na něj pořád hledí, v duchu si přeje aby něco řekl.. i kdyby to bylo cokoliv… ale aby hlavně něco řekl… jenže on mlčí. Ona ví že už to nemá cenu, rozhodne se to udělat. Sklopí hlavu a otočí se. Sundá si tu druhou botu a nechá je ležet na silnici… jde dál…
On na ní kouká. Jen na ní kouká, a čeká co se bude dít.. doufá že se aspoň ještě otočí… naposledy otočí a řekne mu…"promiň"
Ona jde pořád dál… bosa, promočená… nemůže už ani myslet… vybaví se jí ale slova co jí on šeptal po večerech do ucha, když leželi venku na zahradní houpačce schoulení v objetí… šeptával jí věci nad kterejma přemýšlel, o kterých by chtěl psát… "Ich schrei in die Nacht für dich, lass mich nicht in Stich.. Spring nicht…." Při téhele vzpomínce se rozbrečí ještě více.. bylo jim tak krásně….když v tu jí napadne jedna věc…
On se zarazí. Vidí jak se zastavila, a otočila se směrem k srázu. Nechápal proč to dělá, ale věděl že to má nějaký důvod. Chtěl se jí zeptat,co chce dělat, ale nemohl…šla tím směrem ke kterému otočila hlavu.. ke srázu….začlo mu to docházet….
Ona si stoupla co nejblíže k srázu a podvívala se dolů…. Udělá to.. zradila toho, kterého milovala ze všech nejvíce… takhle jí bude líp.. i jemu… ví jak jí nenávidí…
On se rozběhl za ní.. byla od něj dost daleko, tak daleko… ona se začla pomalu naklánět, zavřela oči a padala…
On jí v tu chvíli chytnul zezadu za pas… ona ho chytla za ruku a opřela se o něj… cejtila jeho vůni, cejtila se u něj v bezpečí… On teď věděl, že jí timhle odpustil… nepřežil by, kdyby jí nechal skočit… Miluje jí… a ona jeho…

------------------------------------------------------------------------------------

SMUTNUčKééé=´´((

Jen tak stál a díval se na ní. Mlčky ji hleděl do očí. A ona cítila to teplo, které ji hladilo
na každé části jejího těla. Cítila ty motýlky v břiše, co se jí vznášeli až k srdci. Byla šťastná,
když ho měla na blízku a viděla jeho úsměv, co patřil jenom jí. Milovala jeho objetí, jeho
silné paže, co jí vždycky chránily před okolním světem. V jeho pohledu se topila a
nechtěla záchraný kruh. Byl její nejlepší přítel a ona jeho. Nedovedli si léto představit
jeden bez druhého a vždy vše plánovali spolu a těšili se na další prožitý čas, kdy se
mohli jeden druhému dívat do dušičky. Byl její jediná hvězda na nebi a ona jeho
jediným slunečním paprskem. Ale nikdy si tato slova neřekli do očí. Byli stále nejlepšími
přáteli. Nikdo nevěděl, jak moc se mají rádi a ani oni sami si neuvědomovali hloubku
svého vztahu. Pohladil ji nezištně po vlasech a ona mu byla vděčná za tento nepatrný
dotek, po kterém se celá chvěla. Rozloučili se a jejich osudy se měly znovu na celý rok
rozejít. Když jí naposledy obejmul, sotva udržela slzičky. Dal ji pusu a ona odjela domů.
Mysleli na sebe každý den, ale ani jeden si nepřipouštěl, jak mu ten druhý schází.
Plynuly dny a týdny. On se zrovna vracel z basketballového tréninku, ale nevšiml si
auta, co přijíždělo ze zrádné zatáčky. Zrovna jí psal zprávu. Zprávu, která ji měla
oznámit, jak moc mu schází. Jak moc se zamiloval do své nejlepší přítelkyně. Nikdy
ji nedostala. Teď stála u hrobu a dívala se, jak jeho rakev pomalu klesá do té nekonečné
tmavé díry. Už nikdy se jí nevrátí. Už nikdy neuvidí jeho nakažlivý úsměv, už nikdy
jí nepohladí po vlasech, už nikdy jí nepolíbí..... Jak moc litovala toho, že mu nikdy
neřekla, jak moc ho miluje. Jak moc litovala toho promarněného času. Jak moc jí scházel.
Zůstala stát jako poslední u jeho hrobu. Byl parní letní den. V tuto chvíli měli být spolu
na výletě. V tuto chvíli se měli spolu smát. Ale čas nejde vrátit. Nejde udělat to, co
jsi měl udělat už dávno. Zavřela pláčem zčervenalá víčka a zdvihla hlavu k nebi:
,,Proč?'' tiše zašeptala, sotva ji bylo rozumět. ,,Proč tak brzy? Chtěla jsem ti toho
ještě tolik říct. Chtěla jsem toho ještě s tebou tolik prožít!'' To už ale nevydržela a
z pod zavřených víček se jí začaly valit slzy. ,,Proč?" To už ale nešeptala, ale křičela.
,,Já tě milovala! Já tě miluji a ty jsi odešel! Slyšíš?!" Slyšel, ale to ona nemohla vědět.
,,Miluji tě a navždy budeš v mém srdci. Nikdy nezapomenu!'' A plakala. Plakala,
jako by měla utopit celý svět ve svém smutku. Když vtom jí spadla na tvář kapka.
Otevřela oči, ale nebe bylo blankytně modré. A další a další. To on plakal, tam
nahoře a přál si ji obejmout a utěšit. A říct jí, že tu na ni čeká. Ona věděla, že je
tam s ní. Věděla, že ji nikdy neopustí, že ji bude vždy chránit. Stal se jejím anděl strážným.
Vždy, když uronila slzu, nebe plakalo s ní. A ona věděla, že se nesmí trápit. Jinak se on
bude trápit taky a to nechtěla dopustit. A těšila se z každého nového dnu. Protože když
byla šťastná ona, byl i šťastný on...

-------------------------------------------------------------------------------------

Jooj SMUTNULINUCKéééé

Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
..Crrrrrrr!!!
Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jako ze všech balíčků ... na všech bylo napsáno to samé.

-------------------------------------------------------------------------------------

EMO=(

Byla jedna dívka...A byl jeden chlapec...Bydleli nedaleko od sebe a tak se často vídali na procházce se svými pejsky....Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit...
Dívka nikoho neměla...Rodinu,její blizcí všichni do jednoho umřeli při autonehodě..Bydlela se svou tetou,mimochodem s tetou,se kterou už od malička citově strádala a už ji bylo skoro 18.let.Myslela si,že pro ni život nemá smysl...Až do dne,dokud nepotkala JEHO!
Čas plynul a nic se nedělo...Dívce to trhalo srdce,chlapci to trhalo srdce...
Dívka už nemohla dál čekat..Nemohla už bez něho žít.Cítila to...Cítila,že i on ji miluje.Cítila že to vyjde a oni budou moci být konečně spolu..
Vyšla v obvyklou dobu se svým psem ven,aby ho potkala na onom místě,kde se pravidelně setkávali.
Uviděla ho.Zastavila se,naokamžik zaváhala a pustila se za ním.
Podivně se na ní podíval,zarazil se...V dívce hrklo....On se zamračil....Ale ona šla dál...Říkala si,že teď už to nemůže vzdát.
řišla k němu...Pozdravila ho...On mlčel..Pozdravila ho znovu...Zamračil se na ní a hrubě ji poslal k čertu....Do očí ji vyhrkly slzy.Nehleděl na to,otočil se a už byl pryč...
Dívka se strašně rozplakala a rozběhla se domů.
Doma vzala kus papíru,tužku..A napsala dopis..Dlouhý,plakala..Ale napsala ho tak,aby vyjádřila všechno co cítí a na nic nezapomněla...Dopis dala do obálky,zalepila...
Rozběhla se k jeho domu,dopis hodila do schránky a došla s brekem v očích a pocitem úzkosti domů...
Šla pro lékárničku...Našla nejobsáhlejší plato tabletek,přečetla nápis,aby se ujistila,že to neni žádný vitamín nebo celaskon a šla pro sklenici vody..
Posadila se na postel.Do ruky vzala JEHO fotku,kterou už dlouho vlastnila a rozplakala se.Pomyslela si,že pláče nejspíš naposledy....Poslední pohled věnovala vpíjením se do jeho krásných čokoládových očí,naplnila si 2 hrsti prášků a.....polkla....zapila,lehla si do klubíčka...Už se neprobudí...nikdy...
Druhý den:
Chlapec přijde domů.....Chce vyzvednout poštu a uvidí obálku se svým jménem...
Vezme ji zvědavě do ruky a začte se hned u schránky...Rozpláče se hned při prvních řádcích...
Rozběhne se k jejímu domu.Zazvoní.Otevře teta.Zeptá se ho,co potřebuje...Vyřkne své přání,načež mu žena v slzách v očích oznámí,že dívka zemřela na předávkování prášky...Důvod neznám...
Chlapec se podruhé rozpláče...Důvod zná.....Běží domů,otevře dveře a se slzami v očích vlepí svému jednoveječnému dvojčeti pořádnou facku....Ukáže mu dopis od dívky...Bratr pochopí...Padnou si kolem krku.....Je jim to jasné...V den,kdy šla dívka říct svému milému,co k němu cítí,byl venku zrovna venčit jeho na chlup stejný bratr....

-------------------------------------------------------------------------------------

SMUTNUCKéé=((

Pro Ann to byl skvělý den. Odcházela ze školy s pocitem, že snad přece jen svítá na lepší časy a letošní vysvědčení možná neskončí úplnou katastrofou. Kim šla vedle ní a stejně jako její nejlepší kamarádka se usmívala. Měla radost z jejích úspěchů, kterých poslední dobou bylo poskrovnu. Kolem nich probíhaly mladší děti, těšící se z krásného letního počasí. Obě dívky zamířily k Ann domů. Byly tak, jako každé pondělí domluvené a už se nemohly dočkat ledového čaje, nabízející alespoň dočasně zapomenout na úmorné horko. Hodiny ukazovaly druhou hodinu a oběma už začaly stékat pramínky potu po zádech. Konečně. Venkovní vchod, výtah a vstupní dveře bytu ve čtvrtém patře. Tady Ann už několik let bydlela. Odemkla a stejně jako vždycky si obě odhodily tašky do jejího pokoje. Dopadly naráz a společně s Kim se tomu naučenému stereotypu musela zasmát. Odešla do kuchyně a už chtěla křiknout "Ahoj", když si všimla, že mamka tu není. Ač se s ní poslední dobou hádala, měla ji moc ráda a věděla, že bude nadšená, až jí poví o škole. Na angličtinu se opravdu poctivě učila a už se moc těšila na maminčinu nefalšovanou radost. Prošla celým bytem a mířila do ložnice. Čas od času ji trápila bolest hlavy. Ann to věděla a tak tušila, kde hledat. Jindy by jí nerušila a v klidu nechala odpočívat, jenže dnešek byl mimořádný. Nemohla se dočkat. Stiskla kliku a jemně otevřela. Přece jen jí nechtěla probudit moc prudce. Vešla a nahlédla na postel. Ležela tam. Znala maminku dost dobře, nikdy neměla tvrdé spaní.
"Mami? Víš jak jsem ti říkala o tý písemce?" začala potichounku a šla pořád blíž. Našlapovala jemně jako kočka. Sama neměla náhlá probuzení ráda. "Z angličtiny. Přece ta, jak jsem se na ní tak dlouho učila." Ann se posadila na pelest a čekala na nějakou reakci. Až otevře oči, usměje se a ona bude moci všechno povědět. Odhrnula maminčiny kaštanové kadeře z obličeje. Radostný úsměv vystřídalo zděšení. "Mami!" zašeptala v šoku. Na matčiných lících byly stále ještě patrné mokré cestičky zbarvené černotou řasenky. V jedné ruce svírala papír, který vypadl, když se jí Ann snažila trhanými pohyby přivést k životu.
"Ann? Kdepak jsi s tím pitím?" vkročila rozesmátá Kim do ložnice. Úsměv z tváře však rychle zmizel. Ztuhla. Nohy jí ztěžkly a s tisíci otazníky v očích se zadívala na kamarádku. "Co se děje, Ann? Co se stalo?" Odpovědí jí zůstal jen slzami zalitý zoufalý pohled. Ann se sesula k zemi. Znovu jen vydala tichou otázku, která byla zároveň prosbou. Prosbou o cokoliv, co by vyvrátilo skutečnost, že její milovaná maminka je mrtvá. Po tvářích se jí řinuly slzy a Kim stála jakoby přikovaná mezi dveřmi. Nemohla uvěřit tomu, co před sebou právě vidí. Ann vyskočila a začala s matkou zase cloumat. Křičela nesrozumitelné věty, ale hlavně křičelo její nitro. Pak upadla na zem a rozvzlykala se. Až teď se Kim vzpamatovala. Opatrně přistoupila a vzala dívku kolem ramen. "Annie, co se stalo?" "Ona, ona je mrtvá. Mrtvá. Ona..." Říkala to tak nevěřícným hlasem, jakoby stále nevěřila. Kamarádka se jí snažila zvednout. "Pojď, půjdeme do tvýho pokoje." Sama se klepala, ale Ann potřebovala někoho, kdo by ji dovedl jinam. Víc než podpírala ji nesla. Pak ji Posadila na postel a začala zmateně hledat svůj mobil. Celá se třásla a nebyla schopná přemýšlet, kam ho položila. Ann ležela schoulená s prázdným výrazem v očích a hleděla před sebe. Slzy dál brázdily krásnou tvář a zapíjely se do polštáře. Kim se na ní podívala a rozplakala se taky. Telefon už držela v ruce, ale neměla tušení, komu zavolat. Až teď se Ann po delší době ozvala. Posadila se a mluvila ke kamarádce. Chtěla, aby odešla, aby tu mohla zůstat sama, bez nikoho. Ta ji nechtěla opustit a nechat samotnou. Ann však trvala na svém. Věděla, že se o ní kamarádka bojí, ale musela odejít. Obě dívky se ocitly přede dveřmi. Kim se na svou přítelkyni dívala prosebným pohledem. Po tvářích jí stékaly slzy, ale Ann jen tiše a klidně opakovala čarovné slůvko "prosím". "Nedělej to Ann, prosím, ne…" Dveře se zabouchly a každá z dívek zůstala na jedné straně. Ann pomalým krokem došla do ložnice. Zavřela oči, jako při očekávání nějakého zázraku. Žádný se nestal. Sklonila hlavu a smířená s realitou prošla stejnou cestou jako ještě před chvílí. Maminčina, teď už téměř průhledná pleť kontrastovala s krásnými hnědými vlasy. Další slaná kapka, vyjadřující účast na neštěstí. Přemýšlela nad tím, co všechno chtěla říct a co už nikdy nebude moct udělat, ale hlavně se stále dokola ptala "proč?". Pustila její ruku, kterou držela v dlaních a pohladila studenou tvář.Tak neživou. Na rtech vykouzlila krátký úsměv a zároveň s ním si další kapka našla cestu ven. Vstala a odešla z ložnice, aby se vzápětí zase vrátila.
Potichu vklouzla do svého pokoje a rozhlédla se. Věděla kam má sáhnout pro věc, kterou potřebuje. Pevně ji stiskla v ruce a zamířila ke dveřím. Správně tušila, že kamarádka neodešla. "Promiň Kim, já musím." Ozvalo se jen tiché zavzlykání "Annie, nedělej to, prosím! Vždyť..." "Taky tě mám ráda" přerušila Kiminy prosby a odešla. Znovu vkročila do maminčiny pracovny a ložnice zároveň. Až teď si všimla papíru na zemi. Jediná věta napsaná maminčiným krásným a nezaměnitelným písmem: "Promiň, Ann." "Neomlouvej se" zašeptala do ticha. Z úst jí uniklo jen tiché zasyknutí. "Mám tě ráda, mami" Po rukou se jí začala valit teplá červená životodárná tekutina. Upadla na zem a poslední láskyplný pohled věnovala matce.

--------------------------------------------------------------------------------------

CMUCIIIK

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

--------------------------------------------------------------------------------------

dalsi...EMO=((

Lenka navštěvovala první ročník Střední odborné školy Dopravní, kam chodila vcelku ráda. Jednoho dne jí její jediná spolužačka (vedle dalších šestadvaceti chlapců ve třídě) přinesla ukázat časopis pro mládež, kde byla obsáhlá příloha o hudebním stylu EMO - oblékání, jaké kapely jsou "nejvíc emo", jak se má správný "emo" chovat, jak je to s piercingy, prostě všechno.

"Ty jo, tak to je hustý, to se mi líbí, co ty?", ptala se Lenka spolužačky.

"Jo, však proto ti to ukazuju," podotkla.

"Máš odpoledne čas?", zeptala se.

"Jo, chvilku, co chceš dělat?"

"Zajdem do New Yorkeru, viděla jsem tam ve výloze krásný pruhovaný trika a punčochy," řekla Lenka zasněně.

"Takže ty do toho jako fakt deš, jo?", ptala se jí spolužačka překvapeně.

"Jasně, tak se dívej, dyť je to úpe úžasný!", odpověděla nadšeně.

"Hm, tak jo, no. Takže tě mám počkat po škole před školou?"

"Jo, to by bylo ideální," řekla Lenka a zažraně si prohlížela časopis.

Celé vyučování si stále dokola četla osm stran plných nejrůznějších informací, fotek, vysvětlivek a rad. Zasnila se a představovala si sebe samu, jak stojí před zrcadlem a prohlíží si své černobílé pruhované triko, černé kalhoty, pyramidkový opasek, stahovák s hroty, řetízek s křížkem, pruhované rukavice s ustřihnutými prsty končící až někde pod loktem, bílou puntíkovanou čelenku a růžové boty, takzvané "číny". Ze snění ji vyrušil přísný profesorův hlas:
"Čunderlová, k tabuli!"

Lenka rozpačitě pohlédla na spolužačku, která jí trhavými grimasami naznačovala, ať tam jde, že to nějak uhraje. Schovala pod lavici rozevřený časopis a vstala.

"Co to tam máte?", ptal se jí profesor, když se zaujatě díval do míst, kam Lenka zasunula své čtení.

"Nic," vykoktala, "opakovala jsem si látku," vymlouvala se.

"No, tak prosím, pojďte, aspoň nám předvedete, jak vám to jde."

Lence se roztřásla kolena. Nečekala, že by právě toho dne profesor zkoušel a ještě k tomu přímo ji. Vyděšeně se povídala na spolužačku a nejistým krokem se vydala směrem k tabuli.

"Tak, co byste nám řekla k organizaci osobní přepravy?", začal profesor.

Lenka vůbec nevěděla, která bije, spolužáci se jí snažili napovídat, seč jim síly stačily, ale marně. Lenka, absolutně netušíc, oč jde, neměla žádnou šanci pochopit, co jí napovídají.

"Nic?", zeptal se profesor.

"Hmmm," přitakala Lenka.

"Tak si běžte sednout, dnes je to za pět," řekl, zapsal známku a vstal od katedry. Vyšel přímo k její lavici. Lenka se rozbrečela jako malé dítě, profesor jí nakoukl pod lavici, kde našel časopis.
"Přijďte si pro něj na pololetí," řekl naprosto chladně.

Lenka dál brečela, vůbec nevnímala okolí, byla uzavřená sama do sebe, proklínala sebe, kamarády, školu, povinnost se učit. Hledala jakékoli vhodné východisko, marně. Už ztratila veškerou naději, chuť do budoucího života, neshledávala v něm nic pozitivního. Cítila se ukřivděná, ponížená, hloupá. Zčásti se tak cítila správně, ale jak to tak bývá, nejčastější argument zní: Ale vždyť ona za to přece nemohla! Její řasenka i oční stíny se jí rozmazaly po celém obličeji, teď se za sebe styděla ještě více než doposud. S hlavou v dlaních vyběhla ven ze třídy, na toaletě se dala jakžtakž dohromady a sebrala se ven, pryč odtud, z toho pekla, z cirkusu, kde ji nikdo nechápe, kde je pro všechny jen cvičená opice, která bude dělat to, co jí řekne drezér, ale už ne to, co by chtěla dělat ona sama.

Došla až k velkému módnímu obchodnímu domu, kde se na ni z výlohy usmívaly figuríny oblečené do oblečení, které viděla v časopise a po němž tolik toužila. Se zájmem si prohlédla cenovky a usoudila, že sice tolik peněz nemá, ale nějakou tu drobnost by si pořídit mohla. Asi půl hodiny se procházela mezi všemi stojany a regály a pečlivě vybírala. Nakonec si vybrala proužkované triko a puntíkovanou čelenku. Začínala mít pocit, že nachází sebe samu, že je to přesně to, co k ní patří jako pneumatika k rezervě.

"Dvě stě devadesát osm korun prosím," řekl mladý prodavač, vzhledově a pohyby velmi zženštilý.

Lenka mu podala platební kartu a čekala, až jí předloží k podpisu vytištěný paragon. Pro ni zcela běžný proces platby, když u sebe nemá hotovost. Nemohla si nevšimnout mladíka stojícího za ní ve frontě k pokladně.

Ty krásné modré oči! A ty zvláštní vlasy! A ty hadry! To je krasavec! Rozplývala se nad ním. Nikdy jej ve městě nepotkala, domnívala se, že je to asi nějaký nováček, a tak ji napadlo na něj počkat před obchoďákem a nabídnout se mu jako doprovod. Konečně! Právě vyšel a se zájmem se rozhlédl do všech stran.

"Ahoj," přiběhla k němu s pozdravem Lenka.

"Ahoj," usmál se na ni.

Lenka byla z jeho zářivě bílého úsměvu u vytržení.

"Ty seš tady novej?", započala konverzaci.

"Jo, sem, proč?"

"Jen tak," řekla přemýšlivě, "že sem tě tu ještě nepotkala."

"Ty tu chodíš často?", ptal se podiveně.

"Ne, to ne, nemyslela sem ten vobchod, ale celý město," opravila se.

"Jo tak, no a ty to tady asi hodně často vymetáš, co?", ptal se s úsměvem na tváři.

"No," řekla stydlivě s prstem položeným na rtu, "jak se to vezme."

Už nevěděla, co by mu měla dále říkat, jen tak stála s prstem položeným na rtu a hloupě na něj civěla a usmívala se.

"Tak já už musim, ahoj," řekl a zmizel.

Lenka nabyla dojmu, že se mu nelíbí, proto tak rychle utekl a ztratil se v davu lidí mířících za nákupy, službami nebo domů za rodinou. Lenku však zajímal pouze EMOboy, se kterým úspěšně nahodila řeč, ale kterého stejně tak úspěšně odradila od dalšího povídání a zůstala stát sama jako kůl v plotě u obchodního domu. Nikdo mě nemá rád, řekla si v duchu. Obyčejný chlapec obarvený na černo, s ofinkou do očí, zapříčinil její okamžité depresivní stavy, pocity beznaděje a méněcennosti. Lenka už začínala být z toho dne zoufalá, na co sáhla, to pokazila. Nedařilo se jí prostě v ničem.

Přišla domů, práskla batohem do kouta a lehla na postel, kde bez vteřinky zaváhání začala brečet. Věděla už po celou cestu domů, že jen co přijde domů, vylije si nervy tímto, vcelku běžným a přijatelným způsobem. Pak si ale bohužel vzpomněla na článek v časopise a prohledala celou koupelnu, než našla co chtěla - žiletku. V klidu se posadila na postel a v rozechvělé pravé dlani držela žiletku, přiloženou jen několik centimetrů od levé ruky, která se chvěla úplně stejně. Napadlo ji, že by si tento svůj malý obřad mohla zpestřit kvalitní hudbou, a tak ještě na chvíli žiletku položila na postel a usedla k počítači, aby na internetu našla několik písni různých interpretů doporučovaných oním oblíbeným časopisem, které si pak pustila a opět se vrátila na postel ke své věrné kamarádce žiletce. Z očí se jí spustil vodopád slz, které dopadaly přímo na ostří žiletky. Skončím to všechno, skončím, a bude klid!, říkala si v duchu přesvědčeně. Žiletku položila jednou hranou na žílu a nerozhodně očekávala, kdy jí žiletka sjede ze zápěstí kdesi pryč. Pud sebezáchovy jí to však nedovolil a tak si alespoň vzala příklad z fotek, na které narazila na internetu, když čekala, než se jí stáhne hudba. Opatrně si do ruky vyřezala nápis "EMO", na druhou ruku poté vyškrábala nápis "LOVE". V hlavě se jí rodily další myšlenky, jak by si mohla efektivně ublížit. Před očima se jí vyjevovaly nejrůznější obrázky a fotomontáže, jež spatřila v profilu jedné dívky navštěvující pravidelně internetový chat. Injekční stříkačka s jehlou propichující jazyk, rty sešité k sobě obyčejnou šicí nití a jehlou, rozřezané ruce a dlaně, srdce vyryté do nejhrubší kůže na dlani a spousta dalších. Byla přesvědčena, že jedině tak se zbaví toho dotěrného a neutichajícího pocitu beznaděje a nešťastné lásky, že jedině tak ze sebe vyžene toho ďábla, který v ní vařil tu nejodpornější lásku ke člověku, který o ni evidentně nestál, člověku, který byl jedním z těch, jimiž se nyní Lenka pomalu stávala.

Uslyšela zabouchnutí dveří a došlo jí, že se právě vrátila maminka. Stáhla si dlouhé rukávy své mikiny, aby náhodou neodhalila, co si to její dcera provádí ve svých volných chvílích, žiletku zahodila do odpadkového koše a tvářila se, jako by se nic nestalo. Přetvářka jí docela šla, nikdo z rodiny si na ní ničeho zvláštního nevšiml. Možná akorát měnícího se šatníku, který jí ale chválili, byly to všechno moderní střihy a vzory, které k sobě měla dokonale sladěné a velmi jí slušely. Lenčiny emoce se projevovaly čím dál častěji a v postupně se krátícím intervalu. Stále však dokonale skrývala svou zásadní změnu a to tu, že se řezala všude po těle a propichovala si nejrůznější místa špendlíky a jehlami. Činilo ji to vnitřně šťastnou, uvědomovala si nebezpečnost svého jednání, ale touha po takovémto uspokojení pro ni představovala něco nepřekonatelného. Byla si moc dobře vědoma, že v případě zjištění této skutečnosti další osobou by pro ni znamenalo minimálně psychiatrické vyšetření. I Lenčina spolužačka začínala mít s postupem času podezření, že s ní něco není v pořádku a svěřila se s tímto svým trápením výchovnému poradci působícímu u nich ve škole.

Poradce se zachoval velmi vlídně, Lenku si pozval k sobě do kanceláře, přičemž zatajil, od koho má ten daný zlomek informací, kterými disponoval.

"Tak co, Leni, jak se máš?", ptal se přátelsky.

"Dobře, nestěžuju si," odpověděla.

"Kafe si dáš? Nebo čaj?"

"Ne, ne, díky, nemám dneska moc chuť," odmítla.

"Tak ne, ale já si dám," řekl a odešel od svého pracovního stolu ke kávovaru.

Lenka si prohlížela pracovní desku jeho stolu a všimla se, že se na ní v jednom místě válí několik špendlíků. Jen co je uviděla, ihned ji popadla nepřemožitelná touha si s nimi cokoli udělat. Zároveň jí v tom však bránila pedagogova přítomnost, a tak se snažila chovat co nejméně nápadně, když se natahovala pro několik špendlíků. Ve chvíli, kdy k ní stál poradce zády, rychlým pohybem ruky si k sobě stáhla asi pět špendlíků, kterými si propíchla kůži mezi prsty. Aby své uspokojení ještě umocnila, špendlíky začala i otáčet, pěkně jedním po druhém, projíždět jimi skrz nahoru a dolů, dokud neuslyšela zacinkání lžičky v hrnku. Poté ihned přestala a špendlíky si vytáhla. Její krev však byla o něco řidší než obvykle a nemohla své krvácení zastavit. Ruce sevřela a složila je do klína, tváříc se, že je jí zima.

"Mám zavřít to okno? Je ti zima?", ptal se jí poradce, když ji viděl, jak má ruce zasunuté ke klínu a chvěje se.

Lenka jen přikývla a nenápadně nakukovala mezi dlaně, jestli už se krvácení alespoň zmírnilo.

"Tak co tě teda trápí, už mi to řekneš?", ptal se, hledíc jí upřeně do očí a usrkávajíc kafe.

"Nic mě netrápí, jsem fakt v pohodě," řekla výmluvně.

"A proč najednou taková změna? Lidi kolem tebe se tě bojí, vrháš na ně nepříjemné pohledy, to se ti zdá běžné?"

"Mně jo, já se s tím setkávám každej den," argumentovala naivně.

"A kde, to mi řekneš taky?"

"No kde. Všude na ulici, mezi lidma, v autobuse, v obchodech, prostě všude," řekla.

"Aha. A kromě toho existuje ještě něco, co by tě mohlo trápit? Něco, o čem se bojíš nebo prostě nechceš bavit s ostatníma? Dříve jsi prý byla nepřehlédnutelný extrovert a najednou jsi uzavřená sama do sebe, všechen ten optimismus, kterým jsi byla tak charakteristická, zmizel. Fakt nic?"

Lenka moc dobře věděla, že všechna poradcova slova jsou pravda, ale v duchu sama sebe přesvědčovala o tom, že jí lže, že to všechno si vymýšlí, a to jen proto, aby z ní dostal co nejvíce pravdy z jejího soukromí.

Její obličej zalilo nepřeberné množství potu, zrudla, vypadala, že se každou chvíli zhroutí. V kanceláři bylo opravdu velké horko, a tak poradce bez jediného slova otevřel okno, aby mezi ně pustil trochu toho čerstvého vzduchu a případně Lence ulevil.

"Lepší?", zeptal se starostlivě.

Lenka jen mlčky přikývla, s rukama stále složenýma v klíně.

"Ty jsi velice zvláštní případ, opravdu mě zajímá, co tě trápí, hrozně rád bych to s tebou probral a ještě líp, vyřešil," snažil se ji zviklat.

Ještě jednou se zeptej a skočím z toho okna, říkala si v duchu. Ten psychický nátlak, který na ni poradce vyvíjel, se v ní hromadil jako metan v hloubi šachty. Mlčky seděla s hlavou sklopenou k zemi.

"Takže nic?"

Tato dvě slova byla to poslední, co ve svém životě uslyšela - probudila v sobě i ty nejhlouběji schované zbytky sil a vyskočila na jeho stůl, odkud seskočila k oknu. Poradce, zaskočen Lenčiným jednáním, byl natolik vyveden z míry, že zůstal sedět ve svém otočném koženém křesle a nevěřícně na ni hleděl. Lenka vyskočila na parapet okna a viděla pod sebou asi osm metrů hloubky, zakončené velkou vybetonovanou plochou. Srdce se jí rozbušilo jako sbíječka, rozhodně se pustila římsy a v mžiku se odrazila. Letěla volným pádem, země se k ní přibližovala nebezpečně rychle. Před očima se jí promítl celý její život, najednou si uvědomila, že tohle vlastně neměla vůbec zapotřebí. Vždyť se měla dobře! Měla rodiče, kteří ji milovali, měla kamarády, kteří ji brali takovou, jaká byla, měla všechno, o čem kdy snila. Těsně před dopadem ještě stihla zaječet "Nééééé!" a ozvala se dutá rána. Její tělo dopadlo téměř doprostřed betonového plácku, hlava se jí vlivem nárazu rozbila na dva asymetrické kusy. Celý obsah, mozek včetně mozkomíšního moku, vytekl na beton, tělo zůstalo nehybně ležet na zemi.

Poradce zůstal sedět v křesle jako přikovaný, nedokázal se vůbec hnout. Jelikož Lenka vyskočila uprostřed vyučovací hodiny a přímo do dvora školy, kam bylo možno vidět z oken skoro třetiny tříd a učeben, vyrušila tak z výuky celou školu. Všichni se zděšeně vyběhli podívat z lavic k oknům a všem se naskytl stejný, velmi nepříjemný a hlavně nezapomenutelný pohled na tělo patnáctileté dívky, která se rozhodla vzít si život a to ze zcela nepodstatných, dalo by se říci, že i malicherných důvodů. Ředitel školy zrovna v danou dobu nevyučoval, jeho kancelář se nacházela jen několik metrů od místa, kam Lenka dopadla. Okamžitě popadl bílé prostěradlo, kterým byla potažena postel v ošetřovně a vyběhl ven, aby jím neprodleně přikryl Lenčino tělo, hlavně tedy její zohavenou hlavu s vyteklým obsahem. Ředitel byl dobrý člověk, měl všechny rád, na nic si ve škole nehrál. Se všemi jednal velmi přátelsky a vlídně, a pohled na to, co z Lenky nakonec zbylo, s ním zamával. Musel nejprve odběhnout ke trávníku, jeho nervy, zejména žaludek, to nevydržely a vyzvrátil celou svou snídani i se svačinou. Když se pak otočil zpátky, viděl, jak se celá škola dívá skrz otevřená okna na něj a na Lenku. Jeho srdce to neuneslo a začalo bít velmi chaoticky. Utrpěl infarkt, který ale naštěstí přežil. Celá škola jej chodila navštěvovat po celou dobu jeho pobytu v nemocnici, Lenčini rodiče se nikdy nedokázali smířit s jejím ukvapeným rozhodnutím a vždy, když měli někam odejít či odjet jako celá rodina, vždy se ještě sháněli po Lence v jakési marné naději, že se přece jednou vrátí a bude s nimi žít svůj spokojený život. Marně. Lenka se sobecky a hlavně nepromyšleně rozhodla vzít si svůj mladý, perspektivní život, který měla celý před sebou, odejít do věčných lovišť, setkávat se s několika dalšími dívkami a výjimečně i chlapci, které potkal stejný osud jako ji.

--------------------------------------------------------------------------------------

oPäť

,,Mám Tě moc rád.. neboj se nikdy me neztratíš,budu stále při Tobě ať se stane cokoliv, můžeš se na me spolehnout,jsem tu pro Tebe Teri.Mysli na to prosím, nechci o Tebe přijít..,, po těchto slovech ji objal..jemně, chvíli spočinula v jeho náručí,štastná že má tak skvělého přítele.Štastná,že konečne našla nekoho komu na ní záleží. Odstoupili od sebe a na chvíli se zadívali do očí,v jeho temně zelených očích se zračila upřímnost..snad i jakási láska.. vzal ji za ruku a šli, všude byla tma.. jedna z takových těch ponurých podzimních nocí..začínala být docela zima, ale ona si toho vůbec nevšimla.. byla štastná.. povídali si..cítila se jako v jiném světe..pryč od rodiny a starostí s ní, pryč od přátel,ke kterým má ted velmi zvláštní vztah..konečne pryč od všeho pro ni bolestného.. jako zlý sen se teď zdály ty marné probrečené noci.. byla s ním.. on ji poslouchal.. poradil a snažil se být s ní..přála si aby to nikdy nezkončilo..jenže už došli k jejímu baráku.. zastavili se pod vysokou lampu u zadního vchodu.. chytil ji oběma rukama, zadíval se jí dlouze do očí.. byl tak blízko.. tiše řekl ,, Nezapomen Terýsku , mám Te moc rád.. ,, už po druhé jí vrhkly slzy do očí zašeptala
,,Nezapomenu.. Moc mi na Tobe záleží...děkuju za všechno,, dal jí pusu a rozloučil se.. šla domů..

Stejne jako ted s každým schodem z ní opadávalo štěstí, a nastával strach...smutek..bolest...
-stejne jako ted-
jenže ted je všechno jiné..jakoby se jeho slova ztratila někde v šeru minulosti..jakoby byla pohřbena dolů do toho nejlubšího hrobu... chtěla je vyhrabat..připomenout..vrátit ty krásné chvíle,ale hradby bolesti ji nepustili..je uvězněná sama v sobe.. svůj vlastní vězen.. otázkou co se vlastně stalo se přestala zabývat, odpověd nenalezla... žije ve vzpomínkách.. každý večer má velkou chut mu napsat, omluvit se mu za všechno..udelat cokoliv proto aby jí odpustil..jenže co jí má odpustit?? za co se mu ona má omlouvat?? když je to on kdo ji zranil.. ale ví že on se nikdy neomluví..
za neustále přemýšlení a vzpomínání došla domů, odemkla dveře bytu a vešla.. slékla bundu a boty a šla do svého pokoje.. už je tady zase..sama..zavřená ve své komnatě bolesti.. bolesti která neuniká ani dlouho otevřeným oknem.. v dálce vysvitlo sluníčko..konečne po dlouhé době.. když se tak dívala ven,napadlo ji že ješte včera byla štastná.. myslela na svého kluka a bylo jí krásně.. jenže všechna ta radost kterou jí láska dávala zmizela.. ted zas musí vzpomínat na ztracené přátelství..musí přemýšlet o tom co se deje s jejími kamarádkami..proč ji přijde že se od ní vzdalují? neumí věřit.. od té doby co ho ztratila se uzavřela sama do sebe..a do její nedůvěry pronikli jen dva lidé.. a její kluk a její nejlepší kamarádka,jediná která ji chápe a pro kterou se ona snaží udělat cokoliv ... jenže.. je s nima štastná..ale nedokáže se ubránit myšlence že jí udělají to samé co on..zradí ji a nechají na okraji propasti..pomalu se propadat dolů do bezedného žalu.. někdy cítí že se jim vzdaluje.. má kolem sebe přátele.. jenže ji všechno bolí.. už dávno zjistila že předstírat štěstí je blbost.. ted už to nedělá.. žije tak jak žije.. jak ráda by řekla že ji mají všichni rádi takovou jaká je.. jenže to říct nemůže... proč se to všechno muselo takhle obrátit? kde je? kam odešel a proč? proč..tohle slůvko začíná z duše nenávidět.. proč ted stojí u okna jak tělo bez duše, kouká dolů na tu lampu a vzpomíná..na něj..na jeho slova..PROČ ji kanou slzy z očí..a v tváři se objevuje beznadějný výraz.. ztratila jednoho člověka..PROČ je smutná když má ted kolem sebe dva lidi co pro ni moc znamenají???!!! protože on pro ni byl první človek co pro ni tolik znamenal..a když o tom ted přemýšlí.. tak vlastně už nikdy se nikomu takhle rychle neotevře.. bojí se.. jen kvůli němu bude i nadále uzavřená a bezradná..jen? ne to ne.. jen není slovo co by se na něj hodilo, protože on nebyl JEN tak obyčejný přítel..trhla sebou protože uslyšela zámek dveří..naposledy se zadívala na lampu a zavřela okno..když šla pozdravit mámu, na zem spadlo přáníčko..bylo od její nejlepší kamarádky.. přečetla si ta slova na nem napsaná..
- Dnes jsem se zastavila, a uvědomila si jak skvělou přítelkyni v Tobě mám -
zase ji začaly téct slzy..kutálely se pomalu dolů.. v duchu si nadávala že pořád brečí.. ale v jejím rozedraném srdci..v tech střípkách co po nocích tříští bolest na menší a menší, se na chvilku usadilo teplo..pocit štěstí.. postavila přání na svůj stůl.. opatrne zavřela dveře a vyšla na chodbu..jakmile se ocitla na chodbe uslyšela jak si máma stěžuje že neuklidila.. pocit štestí zmizel a nastoupila bolestná prázdnota....

Proč existují věty jako : Mám Te rád..Nezapomenu na Tebe..Nikdy me neztratíš..Budu vždy při tobe..Mysli na me..Jsem s Tebou..Nechci Te ztratit...a další a další..
stojí ty štastné chvíle jaké prožijeme při jejich prvním uslyšení za tu bolest co nastane potom až tu osobu co je vyřkla ztratíme?? proč to tenkrát řekl??
Už nikdy nikomu neuvěří..kvůli pár písmenkům..kvůli minutám štěstí..jsou jejím životem slzy..

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mini EMO pribeh

Seděla na stromě a rozhlížela se po krajině. Na Její myšlenky byl až příliš krásný den. Mýtina pod Ní byla zalitá Sluncem, za Jejími zády vesele cvrlikali ptáci. Vůně květů byla doslova omamná - celý svět jakoby se Jí klaněl.
Jenomže Jí to bylo vcelku jedno. Bylo Jí ukradené, jaký je ten den - jaké je počasí, jak se jeví příroda...
Její myšlenky byly jen plné vědomí, že je život hodně krutý. A ptala se(kdoví koho), proč život zabalil Její myšlenky do černého pláště, kterému se tak dlouho snažila vyhnout - jenže teď už nemá sílu onen plášť svléct.
V jedné ruce svírala žiletku, v té druhé papír a tužku. Potřebovala ještě naposledy udělat jednu věc - chtěla, aby "On" věděl, jak moc Ji zranil... Když na obálku dopsala adresu, věděla, že už se blíží ten okamžik.
Čekala už dost dlouho. Celý ten rok byl jedním velkým utrpením, nešlo to vydržet.

Teplé, rudě zbarvené pramínky stékaly po kůře stromu. A pod stromem ležel dopis. Zalitý Její krví."

-------------------------------------------------------------------------------------

Podla mna NAJKRAJSI

Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:

Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal...EMO KID...

Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..

Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě.." ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.

Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem??

Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal...Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím...Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..

P.S. Napiste mi do komentarow, ktori sa najwiac pacil Wam!!..=)